O včelách

Nahoru

Obsah:

 

 

 

 

 

O včelách heslovitě

  • Bez včel bychom na zahradě neměli ovoce, zemědělci by neměli dostatečnou úrodu, vyhynuly by spousty vzácných planě rostoucích rostlin, krajina by radikálně změnila svůj ráz.

  • Včelstvo se skládá z jedné matky, několika tisíců dělnic a několika desítek trubců.

  • Včely chováme v úlech.

  • Včelí královna se vyvine z dělničího vajíčka jako každá jiná včela, ale díky výjimečné stravě (mateří kašičce) a díky daleko většímu prostoru buňky, v které se  vyvíjí, se u ní vyvinou takové orgány, které jsou potřeba pro její oplození, kladení vajíček a také například tvorbu zvláštního feromonu (mateří látky), který na ostatní včely v úle působí jako blahodárná droga.

  • Trubec nemá žihadlo, zato oči má přes celou hlavu.

  • Včely mají pět očí (dvě velká složená a tři malá) a šest nohou. Tělíčko se skládá z hlavy, hrudi a zadečku.

  • Včely dýchají tzv. vzdušnicemi, které mají v zadečku. Vlastně dýchají zadečkem :-).

  • Na třetím páru nohou mají včely dělnice tzv. košíček pro sběr pylu.

  • Včely se dorozumívají doteky tykadel, včelím tanečkem, pomocí vůně několika typů feromonů a také zvuky. Například matky při líhnutí „týtají“ a „kvákají“.

  • Včely při rojení většinou nejsou útočné a to ani v případě, že jste uprostřed rojení (ale raději to nezkoušejte).

  • Při rojení odlétá stará matka z úlu z částí včel – vytváří roj a tak přenechává právě narozené matce své původní obydlí.

  • Každá včela má v úle svou úlohu, vykonává po určitou dobu jednu a tutéž činnost. Buď uklízí, nebo krmí, nosí vodu, pyl, med či propolis, brání česno nebo staví plásty z šupinek vosku, který jí vypadávají z tělíčka (respektive z voskotvorných žláz).

  • Včely k vidění potřebují přímé sluneční světlo. Za sklem, kde se sluneční paprsky lámou, je včela v podstatě slepá, přesněji řečeno dezorientovaná.

  • Včelí královna (matka) se páří jednou za život a to hned s několika trubci. Poté klade 2-3 roky.

  • Trubec se páří také jednou za život avšak poté umírá.

  • V zimě není v úle žádný trubec. Včely je v srpnu doslova vyženou z baráku.

  • V létě žije včela kolem jednoho a půl měsíce. V zimě až kolem šesti měsíců.

  • Včely jsou na podzim včelaři krmeny cukerným roztokem, který jim dává větší šanci na přežití celé zimy.

  • Včely trpí nemocemi. Některé z nich se nám daří každoročním léčením držet na snesitelné úrovni (varroáza). Některé z nich jsou však natolik závažné, že je potřeba včely i s úly a pomůckami spálit (mor včelího plodu, hniloba včelího plodu). Varoáza je v podstatě ve všech včelstvech celé Evropy. Navíc nás asi čeká nová nákaza a to tzv. úlovým broukem (Aethina tumida) tzv. tumidóza.

Co je to včelstvo

Včelstvo je společenství včel o jedné včele-matce, několika tisících včel–dělnic a v určitém období i o několika stech včel–trubců. Později se dozvíte, že v případě včel-matek a včel–dělnic se jedná o včelí samičky (ála holky) a v případě včel–trubců o včelí samečky (ála kluky). V letních měsících byste jich v úlu, kde žijí, napočítali až sto tisíc. V zimních měsících zase něco mezi 20-ti až 50-ti tisíci. Počet včel je pro včelaře rozhodující při posuzování, zda-li mají včelstva silná či slabá. Samozřejmě, že včeličky nepočítají. Ze zkušenosti jim stačí pouhý zběžný pohled, aby si tipli kolik jich asi je. Profesionálové pak používají tzv. úlové váhy, které mohou tuto informaci dovést do velké přesnosti. Známe jednoho včelaře, který dokonce došel tak daleko, že úlovou váhu propojil s počítačem a sleduje tak nejen změny síly včelstva, ale i změny jeho snůšky, kterou my včelaři rozumíme přísun medných a pylový zásob včelami do úlu.

 

Kde včelstvo žije

Dnešní včelaři chovají včely v úlech. Nežijeme již tedy v dobách dávno minulých, kdy Brtníkové obcházeli dutiny stromů, v kterých včely hnízdily a kterým celkem spoře oděni ze žebříků, často holýma rukama podobni medvědům med odebírali. I když bychom i dnes našli Africké kmeny zacházející se včelami dosti nešikovně, není to již určitě lezení do dutin stromů.

 

Když jsem u zaniklých způsobů chovu včel, pak si možná někdo z vás vzpomene například na televizní seriál F.L. Věk, kde strýček mladého Věka choval na své zahradě včeličky ve velkých dřevěných úlech zhotovených z kmenů stromů s vyřezanými lidskými obličeji a vstupními otvory umístěnými povětšinou v ústech těchto obličejů. Těmto krásným, avšak nutno uvést velmi nepraktickým, úlům se říkalo „kláty“ a my známe pár včelařů, kteří si je z lásky ke včeličkám umístili prázdné na zahradu. Musíme říci, že to vypadá tradičně a báječně.

 

Další typem úlů byly tzv. košnice – úly vyrobené ze svazků slámy, které inspirují mnohé kuchařky při pečení vánočního cukroví, lidově dosti nesmyslně nazývaného jako „vosí hnízda“. Včelaři vosy nemají v lásce a tak na ně může tak ošklivé přezdívání tak hezkých, i když také velmi nepraktických, obydlí včel působit dosti negativně.

 

Dnešní úly nejsou nikterak prošpikované technologiemi a moderními materiály, jak by se možná mohlo od soudobého překotného vývoje techniky a technologií očekávat. Sice včelaři okusili v 80-tých letech 20. století pokusy o začlenění novodobých materiálů do včelařství, ale tradiční materiály obstály na jedničku a to zvláště v těch oblastech, kam přichází paní Zima. A tak jak rychle přišly na trh například polystyrenové úly, plastové mezistěny apod., tak také rychle odešly. Včelařina tak zůstává krásným oborem (pro mnohé koníčkem), kde spolu s ocelí a jinými kovy vítězí přírodní materiály jako je dřevo či včelí vosk, který se jako produkt včel do včelstev zase navrací.

 

 

Soudobý úl je v podstatě speciálně upravená dřevěná bedna, čtvercového nebo obdélníkového půdorysu, se speciálně upraveným dnem a s několika tzv. nástavky. Odmyslíte-li si totiž ono zmíněné dno (oddělíte-li jej od zbytku bedny – a ve skutečnosti tomu u některých typů úlů tak i je), pak zbytek bedny je onen nástavek. A tak je úl vlastně tvořen jedním dnem a několika nástavky a říká se mu „nástavkový“. V určitých ročních obdobích, podle toho jak jsou včelstva silná (a ty jsou silná podle toho, kolik kvete v okolí rostlin), včelaři úly podle potřeby rozšiřují o další nástavky. V létě pak může být úl tvořen i osmi nástavky a dosahovat výšky třeba 2 metry. V zimním období pak zase bývá  zpravidla tvořen jedním, dvěma až čtyřmi nástavky. Už to něco napovídá o dynamice rozvoje včelstva v ročním období.

 

A zde se nabízí jedno z  včelařových srovnání světa včel se světem lidí, které jej při práci napadá: „Kdyby tak dynamicky umělo reagovat na změny každé lidské společenství, firma, obec, stát, jak by se nám asi žilo? Všechno záleží jen na receptorech citu, na tom jak dokážeme vnímat realitu a předpovídat vývoj. Včely si spoustu znalostí nesou již ve svém DNA a lidé to zase možná mají napsáno v historii, neboť ta se až příliš opakuje.“

 

 

Matka (včelí královna)

Matka je v prvopočátku obyčejné oplozené vajíčko jako jakékoli jiné, z kterého se později líhnou dělnice. Avšak díky stravě, kterou matka od dělnic při svém vývoji dostává a také speciální buňce, ve které vyrůstá, dostanou její pohlavní orgány vše potřebné k tomu, aby se plně dovyvinuly. Tím pádem se stává včelou, která má umožněno pářit se s trubci a klást vajíčka. Té speciální stravě, kterou je včelí matka krmena, se říká „mateří kašička“ a té zvláštní buňce, ve které vyrůstá, zase „matečník“.

 

Matku od ostatních včel poznáte podle vzhledu. Její hlava a hruď jsou přibližně stejně veliké, zatímco zadeček je o značný kus protáhlý a na svém konci „zašpičatělý“. To je právě proto, že v něm jsou tisíce tzv. semen (samčích a samičích spermií), které v průběhu svého života matka podle svého uvážení spojuje či nespojuje. Oplozené či neoplozené vajíčko matka umísťuje do buněk v plástvích, kde se později dokonalým vývojem „vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec“ vyvine nová včela. Jestliže matka užije pouze svou spermii, vznikne tzv. neoplozené vajíčko, z kterého se později vyvine včelí chlapeček - trubec. Jestliže užije svou spermii oplozenou spermií samčí, vznikne včelí holčička – dělnice a nebo nová matka.

 

Posláním matky ve včelstvu je zajistit reprodukci včelstva a tím jeho zachování. Ještě se zde však dočtete, že má pro včely i funkci psychologickou. Její vývoj od vajíčka do dospělosti trvá 16 dní. Její život potom trvá něco mezi 2-3 lety. Dožívá se tedy ze včel nejdelšího věku.

 

 

Dělnice

Dělnice je vlastně potencionální matka, které však nebylo dáno vyrůstat v buňce takové velikosti a s takovou stravou, aby se jí dovyvinuly pohlavní orgány a tak má pohlavní orgány zakrnělé. Chemické procesy a DNA při tomto omezeném vývinu navíc zapříčiní vývin jiných jejích orgánů, které jsou pro život včelstva životně důležité. Jde například o orgán s názvem „hltanová žláza“, který u mladých včel slouží na výrobu mateří kašičky a u včel starších na přeměnu nektaru v med. Dále jde například  také o orgán s názvem „voskotvorná žláza“, kterou mají dělnice na zadečku a která za příhodných podmínek produkuje malé voskové šupiny, tedy vosk. Dělnice oproti matkám mají také i vonné tzv. Nossonovy žlázy, určené pro výrobu speciálního feromonu jedinečného pro celé včelstvo (jakousi poznávací značku nebo vstupní kartu do úlu, chcete-li), mají speciální tvar zadního páru nohou uzpůsobený pro sběr pylu, mají mohutnější kusadla atd.

 

Posláním dělnic ve včelstvu je krmení a péče o matku, výchova a krmení potomstva, udržování čistoty, přinášení potravy, výroba plástů, v kterých jsou včely vychovávány a do kterých jsou později ukládány zásoby, zajištění hygieny a zdravotní péče…. Každá dělnice si v průběhu života vyzkouší skoro všechna svá poslání. Po vyvinutí v dospělého jedince se stává čističkou (uklízečkou), poté krmičkou, kojičkou, stavařkou, strážkyní a nakonec vylétá z úlu – stává se létavkou. V té době je jí zpravidla přidělena již jen jedna činnost, kterou dělá až do konce svého života. Tou je nošení potravy (pylu a medu), nošení vody, nošení speciálního antibakteriálního tmelu  – propolisu atp.

 

Vývoj dělnice od vajíčka do dospělého jedince trvá 21 dní, poté pracuje přibližně 40 dní v úle. Pak vylétá z úlu a podle toho jaká činnost jí je přidělena se dožívá ještě 7-21 dní. V zimních měsících, kdy včely úly neopouštějí se dělnice dožívají 6-8 měsíců.

 

Trubec

Trubec je včelí sameček, který vzniká tzv. partenogeneticky (samobřezostí), což znamená, že k jeho vylíhnutí není potřeba oplození spermií jednoho pohlaví spermiemi pohlaví druhého. Proto neoplozené matky nedokáží klást jiné včelí jedince než trubce. Vyskytuje se sice anomálie, kdy se i z neoplozeného vajíčka může vylíhnout samička, avšak tento stav není doposud řádně prozkoumán a tak vám o něm nemůžeme ani více povědět. Včely i pro vědce jsou v tomto i dalších směrech mnohokrát záhadné.

 

Trubec je nejširší ze všech včel, dlouhý je pak přibližně stejně jako matka. Na rozdíl od matky a dělnic však nemá tak krásně ladné tvary, jemné křivky. Přechody mezi hrudí a zadečkem jsou ostré, prostě vypadá jako válec.

 

Posláním trubce je oplozovat matky. Včely jich také využívají k udržování optimální teploty v úle, potřebné pro dobrý vývin potomstva. Vývoj trubce od vajíčka v dospělého jedince trvá 24 dní a maximálně po 14 dnech života je schopen plnit své „rodičovské povinnosti“. Za nimi odlétá na tzv. „trubčí shromaždiště“, kam se dostavují matky a trubci z celého okolí a kde dochází k „včelím zásnubám“. Jsou to zásnuby jistě krásné, avšak na lidské poměry velmi neobvyklé. No vezměte: Včelí matka se spáří na trubčím shromaždišti hned s několika trubci (až s osmi) najednou. Každý sameček–trubec po spáření umírá, matka se vrací zpět do svého úlu a již nikdy trubčí shromaždiště nevyhledává.

 

Pokud trubci není ani jednou matkou dovoleno spářit se, umírá také. Buď jeho tělo nevydrží nával v něm se tvořícího spermatu a on doslova praskne, nebo umírá jako „bezdomovec“. Včely totiž všechny trubce kolem července a srpna doslova vystrkají z úlu, neboť reprodukční období pro ně skončilo a začne zase až kolem května roku příštího.

 

Na závěr bychom měli dodat výše avizovanou informaci o tom, jak matka na včelstvo působí i psychologicky. Ony totiž včely vlastní tzv. „kusadlovou žlázu“, v které se u matek a trubců tvoří zvláštní chemická látka – feromon, obsahující kyselinu 9-oxo trans-decenovou a 9-hydroxy-decenovou. Této látce včelaři říkají „mateří látka“. Trubci pomocí jejího vylučování upoutávají matky. Matky ji zase v pevném skupenství předávají pomocí mladušek všem dělnicím v úle, čímž dělnicím jejich zakrnělé pohlavní orgány neduří a jsou i nadále blokovány. Dělnice jsou po užití této látky jaksi klidnější, soudržnější a pracovitější. Naopak nedostává-li se jim jí, pak dokonce mohou samy klást, avšak pouze neoplozená vajíčka, neboť se nemohou spářit s trubci. V takovém případě dochází k tzv. rojové náladě. Dělnice začnou vystavovat matečníky, matka je zaklade a těsně před vylíhnutím nové matky vylétá stará matka z úlu spolu s částí dělnic a částí trubců – tedy vylétá roj, což je přirozený vznik nového včelstva.

           

Sem pasuje další z včelařových srovnání světa včel se světem lidí: „Kdyby si tak každý z nás vybral svou úlohu, která by přinášela něco celému našemu společenství a konal ji řádně a svědomitě. Kdyby si tak každý z nás uvědomoval až do svého skonu své povinnosti vůči matce a otci. Jistě by bylo méně nenávisti, jistě by bylo méně osamělých rodičů a méně rozvrácených rodin.

 

 

 

Jak včely vidí

Vidění včel je schopnost ne zcela probádaná, ale alespoň nějaké informace máme, byť exaktně dokázané. Včela má očí celkem pět. První dvě jsou tzv. složené oči a další tři očka jsou jednoduchá, vložená mezi ta složená. Všechna se samozřejmě nalézají na hlavě (zase tak nadpozemská ta naše včelka není).

 

Na rozdíl od trubce, který má složené oči hned na více než 70% hlavy (to asi aby dobře viděl samičku) má matka i dělnice složené oči pouze na bocích hlavy, ale i tak jsou veliké. Tyto oči jsou zaostřené na nekonečno a například složené oči trubců se skládají až z 9 tisíc oček. Ostatní tři jednoduchá očka jsou zaostřena pouze na krátkou vzdálenost. Místo řas mají včelky mezi očky složených očí jemňoulinké chloupky (mají vlastně chlupaté oči). Vidí přitom barevně jako člověk, avšak společnou mají pouze šíři spektra barevného vidění. U člověka je toto spektrum v oblasti dlouhých vln, kdežto u včel v oblasti vln krátkých, tzv. ultrafialových. Proto se také říká, že včely jsou tzv. fototaktické, tzn., že letí vždy za silnějším světlem.

 

Jak se včely orientují

Orientace včely je závislá na slunci. Za dlouhá staletí si proto vypracovala i svůj systém, který však bez slunce absolutně selhává. Jde o to, že včela dokáže registrovat úhel dopadu polarizovaných rovnoběžných paprsků na své složené oči. Chce-li tedy letět rovně, letí stále tak, aby na její složené oči dopadající paprsky byly pořád pod stejným úhlem.

 

Představte si, že včela dokonce dokáže odečítat časový posun. Má tzv. topografickou paměť. Prostě, když jí zavřete v jeden večer do tmavé bedny, dáte jí do sklepa a vypustíte ji třetí den ráno, sebere se, na vstupu svého "mikroprocesoru" (je to totiž pro nás včelaře dokonalý robot) si vloží čas, který strávila v bedně, na výstupu jí vypadne úhel pod jakým mají paprsky na její oko dopadat, vyletí do vzduchu, natočí se tak, aby sluneční paprsky dopadaly na její oči tak, jak dopadat mají a letí až narazí na svůj úl. A to doslova. Pokud totiž uhnete úlem jen o pět centimetrů vpravo, pak včelky budou místo do česna létat mimo právě o oněch pět centimetrů. Roboti naši.

 

Abyste nemuseli chodit pozorovat tento jev k úlům, stačí když zjistíte, že vám včelka vletěla do bytu. Uvidíte totiž, že létá jaksi zmateně. Můžete se dokonce domnívat, že na vás dělá nálety. Pravda však je, že vaše okenní skleněné tabule lámou paprsky dopadajícího světla a to ne pravidelně, nýbrž do miliónů různých směrů. Nám je to celkem "putna", ale včela v tom má pořádný zmatek. Je zděšená a srdíčko jí určitě bije jako o závod. Je to jako kdyby vám každou milisekundou nějaký hlas napovídal, že máte letět jinudy. Proto, prosíme Vás, pootevřte jí co nejvíce oken tak, aby na ní dopadalo co nejvíce „nepolámaných slunečních paprsků“ (samozřejmě může být klidně i šero, neboť pro včelu je to slunečních paprsků habaděj) a vypusťte ji ven. Odvděčí se vám třeba opylením květu třešně nebo jahody, což je přece dobrůtka.

 

Opylování aneb snoubení rostlin díky včelám

Včelařské časné léto je obdobím rojení a prvních medobraní. Včely jsou v plné síle a mimo sběru pylu se ze všech sil věnují přinášení nektaru z právě kvetoucích rostlin. Ten květinám slouží v podstatě jako lákadlo pro opylovače všeho druhu, z nichž jsou včely těmi nejpočetnějšími, nejuniversálnějšími, nejpřizpůsobivějšími a tím pádem i nejužitečnějšími. Mezi jejich „kolegy“ a „kolegyně“ patří čmeláci, motýli, různé druhy blanokřídlého hmyzu, ale i kolibříci a další opylovači.

 

Na tomto místě je možná dobré připomenout, že opylování je ve své podstatě oplozování rostlin, nezbytné pro jejich rozmnožování a tudíž přežití. U hospodářských plodin či u ovocných stromů jsou produkty rozmnožování užitečné pro obživu člověka a zvířat (jako třeba jablka, hrušky, bobule, zrna atd.) a tak je opylování důležité i pro živočichy a člověka zejména. Dobrá produktivita a kvalita plodů je u většiny hmyzosnubných rostlin (rozumějte jimi ty, které se nedokáží opylit třeba větrem) závislá zejména na včelách, protože konstrukce jejich těla  je pro vniknutí do květu a jeho opylení jedinečná. Holt takový čmelák se všude nevejde (i když zase jeho sosák je superdlouhý – je to takový náš tlustý hmyzí kolibřík) a nebo je pro květ až příliš těžký.

 

Také technika včely při opylování je jedinečná. Například jeden druh včely (jde o druh včely samotářské s názvem čalounice mateřídoušková) je jedinečný pro dobré opylení vojtěšky. V Čechách převažující druh včely, apis mellifera carnika (včela medonosná, kraňská), dokáže vojtěšku (což je zemědělská plodina) opylit pouze z 1-2 %. Jde sice o silně nektarodárnou rostlinu, avšak naše kraňky s ní mají veliký problém. Systém blizny a pestíku této rostliny je totiž utvořen do takového „vystřelovacího“ mechanismu, který, jakmile se včela do květu snaží dostat, se uvolní a včela o něj dostane prudkou ránu do podbradku o síle 10 krát větší než je její váha. Čalounice mateřídoušková si však na tento systém vypracovala výbornou techniku, díky kterému se jí daří květ otevřít a vojtěšku opylit.

 

 

 

Proč se včely rojí

V období časného léta se včelaři snaží zejména včelám podávat neustále čistou vodu, kterou potřebují jak při zpracovávání pylu a  nektaru, tak i k vytváření optimálních klimatických podmínek uvnitř úlu. Dále také musí zabezpečit včelám dostatek prostoru pro jejich rozvoj, což činí zvětšováním úlu přidáváním tzv. nástavků, do kterých včely ukládají medné zásoby (medníky), ale i těch, v kterých se včely líhnou (plodiště). Tyto i další činnosti ve své podstatě, a ve správném načasování, vedou k omezení rojení, tedy dělení včelstev.

 

Načasování je přitom velice důležité, protože rozvoj včelstva je velice dynamický a v průběhu 14 dní může včelstvo zesílit natolik, že se prostě do úlu již nevejde. Matka pak omezí distribuci mateří látky, vznikne rojová nálada, dělnice připraví zvláštní buňky – matečníky (postýlky pro matky), stávající matka je zaklade a jakmile se první z nich narodí, stará matka s několika desítkami trubců a s několika tisíci včel-dělnic vylétne z úlu a usadí se na nějakém stromě, jak tomu většinou bývá.

 

Kuriozitami pak bývají roje usazené v komínech nebo na zemi v trávě či dokonce přímo v jiných, prázdných úlech. Pravidlem naopak bývá, že jakoby podle Murphyho zákonů se udělá v časném létě týden ošklivého počasí (kdy včelař nemůže do úlu vstoupit), v kterém dojde k přeplnění úlu a posléze při náznaku hezkého počasí k vyrojení. Nezazlívejte tedy včelařům, když vám na zahradu přiletí roj. Ba naopak je na to upozorněte a umožněte jim ke včelám přístup. Připraveni také buďte na to, že při sběru roje bude včelař nucen odstranit několik větviček s narašenými 3-4 jablky, ale díky včeličkám tam přece zůstanou desítky dalších.